close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Události tohoto týdne

19. října 2008 v 17:41
13.10. a 14.10. V pondělí a úterý se nic zajímavýho nestalo. 15.10. Ve středu jsme šli na upačaru (slavnost) do rodinnýho chrámu Ibu Arini. Byla to velká upačara, něco jako narozeniny chrámu, prý se to koná jednou za 50 let, ale vzhledem k tomu, že tady každou chvíli jen nějaká slavnost, která se koná jednou za 10, 30, 50 let to zase nebylo tak neobvyklý. Welcome dance měli na starosti holky kolem 4, 5 let a bylo to strašně roztomilý. Další vystoupení bylo taky unikátní všechny role tam tančil jen jeden tanečník. Chrám je skutečně maličký, takže jsme se tam celkem mačkali. Mohli jsme zůstat i na modlitbu, což když chodím do chrámu s Tyou nemůžu (nebo si to nepřeje), takže jsme se i pomodlili (nebo to spíš za nás udělal kněz, který předříkával verše), zamávali s květinama, jednu si vetkli za ucho, druhou vzadu za udan (nejsem si přesně jistej, jak se to píše, ale je to prostě spešl pokrývka hlavy) a pak si nechali od kněze nalít rituální vodu (sbírá se jen na určitých místech a třeba jednou za 30 let, nebo tak to mi to alespoň řekl můj informátor) do dlaní, a kterou jsme se napřed třikrát napili, pak si s ní umyli obličej a zbytek vylili na hlavu. Potom jsme si vzali namočenou rýži, kterou jsme si dali na čelo, na hruď a taktéž naházeli do vlasů a to bylo všechno. V malejch chrámech je modlitba společná, ve velkých jako v Mengwitani se chodí v průběhu slavnosti po částech . Modlitbou skončila první část slavnosti. Na odchodu nás zastavili a že musíme zůstat na jídlo. Dostali jsme tradiční Nasi Campur a kelímek vody. První část trvala jen něco kolem dvou hodin, což se nechá považovat za krátkou slavnost. Jídlo nás nějak zmohlo, takže nikomu se na druhou část moc nechtělo, takže nakonec vyrazil jen Milan, který byl docela bez sebe, protože víc jak dvě hodiny byly pod vlivem transu. Konec byl tradičně kolem druhý v noci. Je s podivem, že se Balijcům potom chce ráno vstávat. 16.10. Na taneční praxi jsem konečně dostal vlastního učitele. Tančíme baris, neboli "medvědí tanec" jak tomu přezdívá Marcel. Baris je tanec válečníka a některé figury jako "koukání přes moře" jsou opravdu senza. Vzhledem k tomu že je to jeden na jednoho (jeden učitel a jeden žák) tak toho zvládneme za hodinu veľa a ty hodiny máme dvě. Člověk je potom stahanej jako pes a pot z něj teče proudem. Pro normálního člověka je to docela namáhavý. Tancuje se to všechno s pokrčenejma nohama, prsty na nohou musí bejt zvednutý, a ruce máte taky zvedlý a ohlý v lokti (chtělo by to podpěry) navíc máte pokrčený ramena. Chvílema se celkem dlouho balancuje jenom na jednej pokrčenej noze, což je vzhledem k pozici rukou fakt senza. Nohama musíte energicky dupat, takže mě celkem bolí chodidla. Odpoledne jsme jeli na upačaru do Singapadu. Šárka se smála, že jsme jako jeden z našich internetových kavárníků, který má otevřeno asi tak jednou do týdne, protože jinak je na nějakej upačáře. Protože mě Marcel vyčinil, že je sice super, že mám "udan" a "kamn" (sarong - zavinovací sukně) ale že by "udan" měl být do chrámu bílej a že bych si taky měl pořídit "krycí zástěru" přes "kamn". Pišta mi doporučil nějakej super krám, kde nakupoval on, takže ještě před odjezdem jsem tam s ním zaskočil (zajeli jsme tam na motorce samozřejmě, přestože je to jen ob blok). Pišta byl ve finále docela nas**nej, protože jsem zaplatil míň než on. Vzhledem k tomu, že jsem si svojí bílou košili zaprasil kytkama při modlení den předtím, tak jsem si koupil slavnostní košili, bílej "udan", "krycí zástěru" a jednoduchej "slendan" (šerpu, jen si všechno převážete ne aby vám to nespadlo, ale abyste oddělili čistou půlku těla od špinavý). Slavnost začínala ve čtyři, ale Marcel a Milan s Barborou přijeli až na devátou na "souboj gamelanů". Začalo se s ohledem na jam karet ve tři čtvrtě na pět průvodem z jednoho chrámu do druhýho (cca 300m). V průvodu šli ženy s obětinami na hlavách a děti v tanečních kostýmech. Bylo to opravdu velkolepé. Ženy měli stejné "dresy" a malé děti byly strašně roztomilé. V druhém chrámu bylo jen přivítání a nastala přestávka před hlavní částí slavnosti. My jsme ji strávili hraním pexesa před Šárky "ledničkou" (Šárka má ve svém novém pokoji klimatizaci, a než jsme odcházeli nastavila ji na 24 stupňů). S Pištou jsme měli hlad, ale vzhledem k tomu, že jsme byli na vesnici jsme nemohli zajít do warungu a tak jsme čekali na ofiko večeři. Večeře proběhla se členy gamelanového orchestru ISI. Konzumace Tradičního Nasi Campur bylo tentokrát obohacena pitím čaje. Rozdali nám dokonce i cigarety, což mě tak trochu šokovalo. Zhruba v devět začal souboj gamelanů. ISI versus Singapadu. Byl to větší nářez než na rockovým koncertě. První část byla jen hudba a druhá část byla i s tancem. To vše bylo prokládáno vtipnými vystoupeními, které pro nás až tak moc vtipná nebyly, protože herci mluvili směsí indonéštiny a balijštiny. Cesta zpátky byla po nádherně prázné silnici, takže se jelo samo, akorát Pišta měl problémy se spánkem. 17.10. Hned po ránu další hodina tance. Měl jsem dokonce i diváky, když se na mě přišel podívat Marcel, Milan i Brazilka Kethelyn. Po obědě ve školní kantýně jsem se jel zaregistrovat do Vespa klubu. Hned příští měsíc máme velkou akci, svatbu jednoho člena v Surabaye. Zadarmo ubytko a jídlo po celý týden. Odpoledne jsem si dal sprchu z hadice na zahradě a po večeři v našem oblíbeném fotbalovém warungu (nasi campur, ale tentokrát jen nasi (rýže), telur (vejce), ikan (ryba), spoustu zeleniny a sambal (chilli omáčka)) jsme se zajeli podívat do Art Centra, protože hudba byla slyšet až k nám na zahradu. Probíhala tam nějaká zkouška moderní zpracování tance. Taková zvláštní směska jazzu, baletu a tradičního balijskýho tance a gamelanu. Do toho všeho světla jak na diskopárty. V chrámu ve vedlejší ulici byla zrovna nějaká upačara. Myslím si, že by tu Becherovka se svým sloganem: "Důvod se vždycky najde" určitě zabodovala. 18.10. Dopoledne jsme si mysleli, že půjdeme na hodinu fotky, ale než jsme se do školy dostali už to bylo akorát tak na pozdní snídani nebo brzký oběd. Odpoledne jsme se chtěli jít podívat na první asijské plážové hry (1st Asian Beach Games) ale neměli jsme přesnej program a tak jsme chtěli vyjet na blind. Milan nám naštěstí těsně před výjezdem napsal, že je dneska akorát slavnostní zahájení v Garuda Wisnu Kencana Cultural Parku o kterým jsem psal minulej tejden. Cestou na všech křižovatkách stáli poliši a většinou měli i samopaly. Vstup měl bejt free, takže jsme si nedělali obavy. Poté co jsme se ale vyšplhali z normálního parkoviště nahoru do parku, jsme se marně snažili dostat VIP bránou do hlediště jako čeští novináři. Dostali jsme ale Invitation Card na B-stage. B-stage bylo vedlejší jeviště ve vedlejší díře do skály, kde seděli skoro všichni sportovci, protože hlavní tribuna byla vyhrazená jen pro papaláše. Hlavním papalášem tady nebyl nikdo menší než indonéskej prezident. Proto možná dělali u VIP brány takový cavyky. Představení to bylo monstrózní. Speciálně pro nás byl ekologický tanec, kde vystupovali tradiční tanečníci s motorovejma pilama, pak jsme hodinu čekali, až v osm začal přímý přenos. Taneční vystoupení asi s tisícem tanečníků, vystoupení několika asijskejch pěveckejch hvězd (z kategorie Karla Gotta), průvod sportovců (včetně takových států jako je Nepál a Mongolsko) a nakonec zažehnutí ohně a ohňostroj tak velký, že jsme normálně cítili střelný prach. Po přenosu následovala afterparty s místní kapelou Samsons, prý hodně oblíbenou u indonéských teenagerů. Na závěr ještě fotka s ótéčkem a když už jsme byli timhle směrem tak večeře v Bamboo Corner. 19.10. Poté co Marcel vstal chtěli jsme ukojit naší nákupní horečku a jet konečně pro jeho harddisk. Plán B bylo koupit cooling pady pro notebooky a jed na krysy. Napřed jsme se stavěli v Rimu co je velkej obchoďák s počítačema a podobnejma věcma a kdysi jsem si tam koupil stativ. Marcel je rozenej obchodník, takže jsme nakonec měli tak dobrou cenu, až nad tím rozum stál. Je teda pravda, že k externímu harddisku jsme přibrali dva cool pady pro naše notebooky a myš, ale stejně. Pak jsme šli do Ramayany pro jed. Měli ale jenom granulky, a ty našim myším moc nechutnaj. Tak jsem si místo toho koupil wok pánev a Marcel si koupil WD40 a sklenici na kafe. Zkoušel si sice fajnovou kuklu na motorku, ale nakonec ji nekoupil. Po obědě v našem oblíbeném fotbalovém warungu (majitel dneska na sobě měl český dres který jsme mu věnovali) jsme relaxovali na zahradě. Marcelovi ale nefungovala myš, tak ji jel reklamovat. Po chvilce mi volal, že musím přijet za ním a vzít mu foťák, že tam je něco jako Miss Bali. Když jsem tam přijel, zrovna hrála nějaká deathmetalová kapela, ale zvuk byl dobrej, měl jsem si na ně vzít kontakt a pozvat je na Sklo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama