Vzhledem k delší časovej odmlce mi nezbyde nic jinýho, než svoje zápisky podávat deníkovou formou. Takže: 5.10. Tak jsem se přestěhoval do starýho Šárky bejváku. Není to špatný (rozuměj, je to bomba), vlastní krásnej pokojíček, vlastní krásňoučká koupelnička (připomíná mi koupelnu v Aarhusu), vlastní pidikuchynčička (skoro jako měl Míra Vrzal na kolejích v Bratislavě), nádherňoučká verandička, krytý stáníčko pro motorčičku a k tomu všemu zahrada jako kráva. V našem baráčku jsou takový čtyři minibytečky. Když to vezmu od kraje, tak je to Marcel "Max" (CZ), Milan a Bára (SVK), já (zatím pořád CZ) a Liz (GB). 6.10. Dneska se tady zabydluju, protože včera jsme valnou část odpoledne strávili na kastingu. Tisíc, popř tři tisíce dolarů za dva dni natáčení je přece jen silné lákadlo. Takže jsme se všichni pitvořili a dělali různý další šaškárny. Doufám, že to alespoň jednomu z nás vyjde. Dneska jsme taky dostali měsíční stipendium za září. Zase to není takový zpoždění, jenom šest dní. Fajn je taky bydlení s Liz (to je ta, jak připomíná mladší sestru Jane Austenový), člověk si zadarmo a perfektně procvičí angličtinu. Zároveň si ale uvědomí, jak je jeho angličtina chabá. 7.10. Chčije jako z konve. Trmácel jsem se do školy, a moje chůze chvílemi připomínala plavbu. Indonésani ví, proč maj jezdit na motorce. Člověk se při těhle teplotách potí při chůzi normálně, ale jakmile na sebe navlíkne nějakej neprodyšnej voděodolnej oděv, tak je to stokrát horší. Neexistence svodu dešťové vody taky způsobuje, že ulička v gangu místy připomíná Benátky (myšleno v Itálii, ale možno zaměnit i s Benátkami nad Jizerou (pro ty, kteří tam letos byli na závodech)). Naše milá ibu Daju (ibu je v indonéštině paní nebo také matka, de facto se používá k oslovení všech nemladých žen) na hodinu nepřišla. Tak bylo to stejně jedno, protože bysme se stejně neměli kde učit, když učebny jsou pořád zabarikádovaný, proto její oficiální omluva, že jí není dobře nezněla při tomhle počasí moc věrohodně. Přes poledne trochu deštík ustal aby se vpodvečer rozpršelo znova. Šárka povídala cosi o tom, že na jalan Kecubung (jalan= ulice, ale také jít) byly dřív velký problémy při deštích, že tam kanalizace nestíhala a bylo tam i po pás vody, ale teď že ji vyvýšili a že už tam s tim nejsou tak velký problémy. Vzhledem k pokročilejší hodině jsme se rozhodli i přes déšť navštívit jeden z blízkých warungů za účelem večeře. Opravdu na Kecubungu nebyla voda po pás, ale jen po kolena. Silnice je sice vyvýšená, ale tak jako všude jinde i na Kecubungu není ani jeden svod dešťový vody do kanalizace. Marcel bral z pohodlí warungu fotky okolo projíždějících aut a motorek, na něž by moc pěkný pohled. Pan domácí se rozhodl, že využije situace a do řeky, v kterou se ulice proměnila umně vylil zbytky z kuchyně. Když jsme pomáhali odtlačit auto, který chcíplo přímo před warungem, tak jsme složení věcí, které nám narážely do nohou radši nezkoumali. Zpáteční cesta gangem byla jen po kotníky ve vodě. Konečně jsem pochopil, proč si Balijci dávají na auta pokud možno co největší pneumatiky. 8.10. Dneska jsme měli další hodinu gamelanu. Bylo nás tam docela málo; Pišta a Šárka - bubny, Liz a Nickie - "starý hrnce" a já s Miťou na můj oblíbený "xylofon" (názvy v balijštině mi pořád připadaj nezapamatovatelný). Měli jsme jiného učitele, který je specialista na "můj" nástroj, takže měl daleko lepší didaktické pomůcky jak ze mě dostat alespoň trochu slyšitelný zvuk. Nakonec se mu to celkem povedlo. Hodina probíhala opět v domě našeho hlavního učitele, který je opravdu vynikající hostitel, takže opět nás neminul oběd. Vzhledem k tomu, že Gabrielle s Condrym měli opět obrovské problémy dostat se systémem veřejné dopravy do Singapadu a přišli na konec hodiny, rozhodli jsme se, že je nazpátek hodíme na motorce, takže jeli s Šárkou jako typičtí balijci ve třech. Dneska se taky nějak víc projevujou komáři a jiný bodavý hmyz. Jelikož jsem si zapomněl koupit repelent, a chtěl jsem sedět venku, použil jsem nějakej, co jsem tady našel po Šárce. Vzhledem k tomu co se dělo pak, a že se jedná o slovenský výrobek, bych to klidně mohl nazvat bratrovraždou. Prakticky ihned poté, co jsem repelent podle instrukcí nanesl mě začlo celé tělo tak šíleně svědit, že jsem musel jít hned do sprchy a ani po důkladné očistě se mi toho svědění nepodařilo zbavit, takže i teď se škrábu jako pes, kterej má na svým hřbetě valnou hromadu blech. 9.10. Ráno jsem šel na hodinu do školy. V poslední době se s hodinama roztrhl pytel. Stávka se pomalu chýlí ke konci a policajti prý už vybírají obětní beránky. Odpoledne jsme jeli s Tyou a s Lucií do "Tyi" chrámu (už se mi podařilo zjistit, že je zasvěcen Durze) do Mengwitani na slavnost na tanec Calon Arang. Klasicky jsme vyrazili už v pět, ale tentokrát jsem si předtím stihnul dát vlastnoručně udělaný Mie Ikan (poindonéštěný název, nudle s rybou - nikde jsem tuhle kombinaci zatím neviděl). Přípravy byly jako vždy dlouhý. Jen mejkap zabral přes hodinu. Bylo tam daleko víc lidí než při našich předešlých návštěvách, takže byl docela problém pořídit nějakej ucházející záběr. Na závěr bylo něco jako "zkrácená verze" Barongu. Řeknu vám, být očitým svědkem byla docela síla. Hlavní tanečníci se připravujou na trans celý večer, ale nejzajímavější je, že normální účastníci, co se poté vrhají s noži na Rangdu jsou v transu strašně rychle. Je tam celkem velký počet pomocníků, kteří poté odtahují muže s noži, aby něco někomu nebo sobě neudělali. Barong, ani nikdo jiný nedokáže Rangdu zabít, Rangda se jen "stáhne do bažin" - prostě nemůže existovat dobro bez zla. "Chrámová" policie udržuje jakžtakž pořádek, aby nebyl nikdo ušlapanej. Počet lidí odhaduju tak na pětset, takže to už chce trochu organizace. Celá šou končí někdy kolem třetí hodiny ráno. Tyi matka nám přinesla nasi campur kotak, což je "malej švédskej stůl v krabici", je tam od každýho něco plus rýže. Pak jsme jeli k Tyi domů. Měla pro nás přichystaný pokojíky v domě pro hosty, ale vzhledem k tomu, že Lucie odjela domů dřív, protože si pořídila psa, tak jsme pokoje jen zamkli, protože sám tam prý spát nemůžu, protože je to daleko od silnice a zlý duchové by mě mohli přijít navštívit. Tak jsem spal v Tyi pokoji, přičemž ona spala se svou matkou. Do postele jsem se po koupeli dostal až ve čtyři ráno. 10.10. Budíček byl naplánovanej na osmou, ale členové domácnosti začli vstávat asi tak v šest, což mě vzbudilo v sedm, takže jsem se vyhrabal z postele a šel na sebe vylejt pár kyblíků vody. Tya říkala, že nám její maminka udělá něco k snídani, ale nakonec byla tak zaměstnaná přípravou obětin, že jsme měli nasi campur bungkus ("malej švédskej stůl", ale tentokrát zabalenej jen v papíru, počítá se s tím, že kupující si to hodí doma na talíř). Poté co Tya dala část snídaně bohům jsme začli jíst. Podle toho, že jsem ještě neviděl nikdy jíst Tyu vepřový a že se mě pořád ptá, když mě vidí jíst, jestli mám vepřový usuzuju, že ho z nějakejch důvodů nejí (musím zjistit z jakých). Poté jsme jeli do obecní "tělocvičny" (místo, kde se trénujou tance a gamelan) kompletovat kostýmy, protože snad půlka vesnice jela na festival Nusa Dua Fiesta 2008(jméno festivalu asi vybíral nějakej milovník španělský kultury, jinak si jméno nedovedu vysvětlit). Poté co jsme naložili celej náklaďák gamelanem a kostýmama jsme se vydali PĚŠKY k třistametrům vzdáleným autobusům, který nás měli odvézt na Nusa Duu. Jel jsem tak trochu do neznáma. Tya se mě jen zeptala jestli mám čas a jestli chci jet s ní. Vzhledem k tomu, že jsem nic v plánu neměl, tak jsem řekl, že jo (to jsem ještě nevěděl, že to skončí v jedenáct večer). Celej festival probíhal v turistickým resortu na Nusa Due, takže s normálním Bali neměl nic moc společnýho. Byly tam dokonce i odpadkový koše a tak odporně čisto, že to tam vypadalo skoro jako v Singapuru. Situace ale byla dočasná. Po zkouškách byl oběd. Nasi campur bungkus jsem dostal i já. Balijci jsou prostě vzorní hostitelé. Pojedli jsme v polostínu jednoho z nemnoha stromů, který byly okolo zákulisí. Vzorně čistá krajina se pozvolna začala zaplňovat odpadky. Sice v resortu koše byly, ale někdo je zapomněl umístit v místě vlastního festivalu a navíc balijci si s ukládáním odpadu nelámou hlavu. Prostě je nechají na místě, v případě plánovaného dalšího pobývání na místě je hodí za sebe, aby jim nehyzdily výhled. Problémem bylo neuvěřitelný vedro. V celým areálu festivalu nebyl pořádnej kousek stínu, takže člověk musel bejt skoro celou dobu na slunci. Vzhledem k tomu, že v okruhu asi tak kilometru nebylo kde koupit něco k pití to byla celkem tristní situace. Přípravy zase trvaly neobyčejně dlouho a všude se projevoval tradiční jam karet (gumový čas). Tak jsem se rozhodl, že se půjdu na celou akci podívat jako normální divák. Tak jsem se procházel okolo nízkého plotu, který odděloval prostor mezi hlavním podiem a VIP hledištěm, když v tom mě jeden z policistů pozval, ať jdu na VIP tribunu. Byl jsem z toho tak vedle, že když se mě uvaděčka zeptala odkud jsem, tak jsem řekl, že z Český republiky. Asi to nebyla správná odpověď, protože se mě vzápětí zeptala, jestli jsem z tisku. Začínal jsem tušit nějakou zradu, tak jsem řekl, že jsem z český ambasády. Ona se mě zeptala, jestli mám novinářskej průkaz. Nezazmatkoval jsem a vytáhl Průkazku Českého svazu kanoistů. Kupodivu to zabralo. Tradičně jsem dostal krabici s občerstvením, ale tentokrát nebyl přibalenej žádnej drink, takže jsem docela trpěl. První na řadě byl šachovej tanec. Fakt zvláštní kombinace gamelanu, tradičního tance a šachů. Zkouknul jsem to, a vzhledem k tomu, že mě slunce vražedně pálilo v zátylku jsem se rozhodl, že se vrátím do zákulisí. Cestou jsem ještě obešel stánky s prezentacema jednotlivejch indonéskej regionů, zahrál si na nějakej šílenej bambusovej nástroj, pokecal s miss Jakarta a dostal spoustu reklamních materiálů. Nejpřínosnější je určitě popelníček s nápisem Enjoy Jakarta. Nusa Dua Fiesta byla mou první akcí, kde se bylo jednodušší dostat do zákulisí než do hlediště. Zákulisí nikdo nehlídal, takže jsem tam vešel v poklidu. Holky už byly nastrojený a čekali na svůj čas Č, takže jsme se bavili, naučil jsem se dalších pár užitečnejch frází a den se pomalu chýlil k večeru. To mělo to výhodu, že se zpustili obří projekce po stranách podia, takže jsem se nemusel tlačit s ostatníma lidma před podiem. Začínal jsem ale pomalu vysychat. Za celej den jsem měl jen necelýho půllitru vody a byl jsem celou dobu na slunci. Podařilo se mi splašit další pohárek vody (snad nejzajímavější balení vody, který jsem kdy viděl; kelímek vody, kterej je nahoře zatavenej jako jogurt), ale to bylo takový plivnutí do moře. Kvůli předlouhýmu a nudnýmu proslovu ministra školství se celá akce dostala do skluzu, který byl v šest hodin dvě hoďky. Pak jsem to radši přestal sledovat. Z areálu jsem se dostali asi tak v devět, a před ISI jsme přijeli busem asi v deset. Indonéský busy jsou jiný než evropský. Přestože ten náš se honosil značkou Mercedes Benz kromě sedaček v něm nebylo prakticky nic, na co jsme zvyklí od nás. Nastupuje se zadem a dveře nejsou automatický. To mě celkem zarazilo, protože jinak autobus měl klimošku i telku (ne video, ale opravdickou televizi, koukali jsme na nějakou indonéský óčko). Sedadla se dala sklopit skoro do vodorovné polohy, což mělo jen jednu nevýhodu, při zklopených sedadlech jsme byli jak sardinky. Měl jsem opravdický hlad a chtěl jsem se dostat co nejrychlejš domů, takže jsem se zastavil v mým oblíbeným warungu Sari Rasa, kterej je nejblíž škole pro Nasi bungkus. Když jsem si tak na něj čekal, tak jsem shlídnul i část indonéskýho akčního seriálu. Takhle jsem se ještě nezasmál. Večeři jsem si krásně snědl na mojí terase a popíjel k tomu ledovej čaj, kterej se pokud si ho chcete vzít s sebou přepravuje v igelitovým pytlíku, což je strašně vtipný obzvlášť pokud si zapomenete vzít brčko a nemáte ani sklenici. Do postele jsem se po koupeli dostal v krásných půl dvanáctý. 11.10. Vůbec se mě nechtělo z postele, ale vzhledem k tomu, že jsme měli mít hodinu gamelanu v domě učitele, tak jsem se docela těšil. Teda když jsem včera viděl, že barikády z ISI zmizeli, tak jsem měl takový neblahý tušení, ale vzhledem k tomu, že se nikdo neozval, jsem myslel, že platí původní plán. Takže samozřejmě že změna byla. Hodina nebyla od desíti v Singapadu, ale od devíti v ISI. Milan mi to oznámil ve čtvrt na deset, právě když jsem snídal. No, nic se neděje, v Indonesii stačí, že na hodinu vůbec přijdete. Právě když jsem na sebe ale hodil hadry tak přišla zpráva, učitel si vzpomněl, že někde hraje, takže se hodina ruší. Takže jsme si aspoň šli zatrénovat do muzea, ale nebyly tam pořádný kladívka, takže to nestálo za moc. Těsně před polednem, když jsem dorazil domů se plánoval výlet na Uluwatu. Vyrazili jsme já, Marcel a Milan s Barborou. Byl to celkem příjemnej výlet. Chvílema je to docela do kopce a chvílema docela z kopce, přičemž indonésani většinou neuznávají serpentiny, takže se to žene pěkně rovně a v případě že nějaký serpentiny jsou, tak jsou tak vražedný, že by možná bylo lepší je nedělat. Otočit se na tak malým prostoru chce trochu cviku. Krásně jsem si procvičil řazení, přece jen Vespa nevyjede všechno na čtyřku, a místama jsem tam musel šoupnout dvojčičku. Pláž Uluwatu byla moc pěkná, ale moc korálů a vlny až daleko. Po koupačce jsme se rozhodli, že zkusíme i nějakou jinou pláž, takže jsme jeli dál. Trochu jsem si podrápal nohy o korály ale nic vážnýho. Druhá pláž byla opravdu nádherná. Napřed jsme odbočili a místo na pláž dojeli ke krásnému warungu, kde jsme si s překrásným výhledem na moře dali čersvej džusík a pak z ničeho nic se na naší příbřežní silničce objevil mostík a pod ním krásná pidipláž. Po schodišti vetknutém mezi dva skalní masivy tak, že ani dva vedle sebe neprošly jsme se ocitli na pláži s krásně bílým pískem přesně jako ze žurnálu. Řídil jsem blbec jen v šortkách, takže jsem už měl zase pěkně spálený kolena, takže jsem se jen tak chladil ve vodě, ale příboj byl silný, takže jsem měl plný plavky písku. Cestou nazpátek jsme se chtěli zastavit v Garuda Wisnu Kencana Cultural Parku. Za předlouhým názvem se skrývá megalomanské dílo. Milan s Marcelem chtěli vidět kecak, ale to, co jsme viděli radši nebudu ani popisovat. Tradiční směska pro turisty, kteří toho chtějí vidět co nejmíň za co nejkratší čas. Při chrámových vystoupeních se alespoň lehce orientuju, kdo je kdo, ale tohle vystoupení bylo tak zašmodrchaný, že jsem byl překvapenější než ze sledování telenovely. Kecak tady byl kombinovanej asi tak s dalšíma pěti tancama a děj místy nedával vůbec smysl. Něco jako kdybyste seděli u televize a každých pět minut přepínali program. Park už se staví asi třicet let a podle mě se nejmíň dalších třicet let stavět bude. Plánuje se tam stavba obří sochy, která má mít přes dvacet pater, široký bulvár vyražený do skály, obří amfiteátr a další. Měl jsem z toho dojem, jako ze Speerovi Germanie - plánu na přestavbu Berlína. Budu se tam muset stavět za světla a pořídit pár záběrů do plánovaného filmu. Myslím, že se to tam bude špičkově hodit. Vzhledem k tomu, že naše cesta vedla přes Kutu jsme se zastavili v naší oblíbenej restauračce Bamboo Corner na véču. Bylo celkem pozdě, asi devět, takže jsme sehnali i stůl venku. Na to, že je Bamboo Corner v centru Kuty má šíleně nízký ceny. Vzhledem k tomu, že jsem ušetřil za oběd, jsem si dal i pivo. Rozhodl jsem se vyzkoušet Bali Hai, místní pivo, který nikde moc nemají. Řeknu vám, je to moc dobrá minerálka. Sice to zažene žízeň, ale to je asi tak všechno. Na žebříčku hodnocených piv obsadil krásnou předposlední pozici. Cesta domů vypadala místy jako závod GP motocyklů. Poprvně jsem pořádně řídil ve městě potmě a balijci se chovaj na motorkách v noci ještě šílenějš než ve dne. Takže jsem byl rád, když jsem si po hodině šílený jízdy mazal kolena Pantenolem. 12.10. Na dnešek jsem si naplánoval volný den vzhledem k mým kolenům. V podvečer jsme se ale dozvěděli, že Marcel má svátek. Tak jsme vyrazili s Barborou do Tiary obstarávat věci na oslavu. Pro arak byla Šárka u našeho souseda. Půl litru za 10 000RUP. Kvalita tomu odpovídá a bez míchačky se to snad ani pít nedá. Přestože chlast došel vydrželi jsme sedět a kecat do tří, než poslední tři mohykáni, já, Marcel a Baskodo, prohlásili akci za úspěšnou a rozpustili se postelí.