close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Co je u nás nového

28. října 2008 v 15:55
V pátek jsme jeli na japonské divadlo do Ubudu. Místo bylo zvoleno strategicky tak, aby ho našlo pokud možno co nejmíň lidí, protože představení bylo zadarmo. My sami jsme to hledali značně dlouho a museli se ptát asi tak pěti lidí. Je ale pravda, že za tmy je orientace na Bali pro cizince značně obtížná. Představení bylo součástí oslavy "50 golden year of Friendship 2008 (Indonesia - Japan)" a jednalo se moderní divadlo NOH. Hru napsal Henrik Ibsen (1828 - 1906) a její jméno je v transliteraci z japonštiny "Ketika kita yang telah mati bangkit" v anglickém překladu "When We Dead Awaken" a v našem finálním českém překladu (poté co jsme zavrhli názvy jako "Živí mrtví" a "Probouzející se mrtvoly" (alternativní varianta pro případ komedie - "Probouzející se mrtvolky"), "Kdy se mi mrtví probudíme?" (v případě mrtvol s nižším IQ - "Kdy my mrtvý probudit se?"). Úvod, kde se vysvětlovalo o co ve hře půjde jsem zameškal, neb jsem měl důležitý hovor, ale tento hendikep jsem vyvážil semestrálním kurzem japonštiny a současného opakování mých chabých základů při rozhovorech s Tomoje a Hisano. Představení bylo značně alternativní (že by další důvod pro výběr tak odlehlýho místa produkce?) a de facto v něm šlo o to, že tam byli dva tradiční herci divadla NOH a dva normální herci se je jako snažili přimět k "normálnímu" projevu. Srandu jsme měli z japonskýho píšťalkáře, jehož hudba místy zněla jako kdyby na flétnu hrál poprvé v životě. Spousta lidí odešla během představení, a i my sami jsme místy měli tendence zbaběle opustit sál. Poté jsme se stavěli na večeři a potom honem rychle do Art centra kde byla nějaká akce a Pišta psal, že to sice není skvělý, ale že je to dost dobrý. Přijeli jsme těsně před koncem, stihli jsme jen šest songů od místní poprockové kapely Bintang (jmenuje se stejně jako místní značka piva - Hvězda). Na rozdíl od představení divadla NOH to bylo opravdu velkolepé, koncert přenášela dokonce i televize (dva přenosové vozy, kolem 6 kamer). Závěr byl tradičně indonésky budovatelskobombastický. V poslední písni vběhli na podium děti ve věku, že to sotva chodilo až po adolescenty, všichni oblečeni v národních barvách bílé a červené a společně pěli chorál a na samý konec ohňostroj. V sobotu zrovna když jsem byl na obědě (konečně jsem si ve "vybíracím" warungu zapamatoval název jednoho chodu, "pčel"(indo.) - v balijštině něco jako "pkatel") a stavěla se tam Lucka, že Agus chce, abychom si další prodloužení našich víz vyřídili sami. S napětím jsem tedy čekal hovor. Přišel asi za pět minut. Agus volal, že musím okamžitě přijít do kanceláře. Tak jsem mu asertivně vysvětlil, že právě obědvám a poté že dorazím do jeho kanceláře. Do kanceláře už jsem moc klidnej nepřijel. Protože jsem věděl, co bude následovat jsem byl nastartovanej fakt vostře a místy jsem asi i docela křičel, ale moc z míry je to nevyvedlo, protože těsně přede mnou tam takhle křičel Milan, který stále setrvával v kanceláři a ještě předtím asi tak další tři lidi. Výsledkem toho bylo akorát to, že jsem se dozvěděl, že v úterý se mám připojit k ostatním studentům darmasiswa a jít si na imigrační pro prodloužení mých víz (opět ne konečný) a zaplatit za ně 250 000RUP. Agus nám to nevyřídí, protože to není jeho byznys, jeho byznys je naše škola a naše víza jsou pouze naším problémem, který si máme vyřídit s Jakartou. On jedině pošle do Jakarty kopie o našem zaplacení prodloužení víz, které nám (snad) poté Jakarta zaplatí. V Jakartě samozřejmě nikdo kompetentní v sobotu nebyl, takže tam budeme volat v pondělí. Kontaktovali jsme také indonéské ambasády v ČR a SK a české velvyslanectví v Jakartě a českého honorárního konzula v Denpasaru, zatím se ozvalo jen indonéské velvyslanectví ze Slovenska, které Slovákům oznámilo, ať v žádném případě nic neplatí, a že v pondělí urychleně zkontaktujou Jakartu. Uvidíme v úterý bysme měli jít na imigrační, takže kdyby se ve večerních zprávách mihla informace o podpálení imagrační kanceláře v Denpasaru, tak víte, zač je toho loket. Večer jsme měli party u Serab doma. Pronajaly si dům, kterej vypadá jak z Beverly Hills. (Teď bude následovat pasáž a la Victor Hugo, takže pro ty z vás které nezajímá popis domu, přeskočtě prosím o odstavec níže.) V přízemí jsou dvě velké ložnice, které mají prosklené stěny směrem k bazénu. Bazén je dlouhý deset metrů, široký tři metry a hluboký mi byl po ramena. Neměl ale protiproud, což lze vnímat jako nevýhodu. Je krásně osvícen světly ve stěnách bazénu. Okolo něj však není moc místa. Mezi domem a bazénem je jen úzký koridor na projití k brance, pouze před ložnicí, která je na užší straně bazénu je prostor akorát tak na jedno lehátko. Lehátka jsou ovšem u zdi na dlouhé straně bazénu. Koho by zajímalo jakou měli lehátka barvu, vězte, že byla pouze transparentně namořená, takže si uchovala svojí přírodní barvu tmavěhnědého lehce načervenalého dřeva. Trávník okolo bazénu vypadal jak na tom nejexkluzivnějším golfovém hřišti někde uprostřed Anglie (nebo Walesu). Vedle ložnice na dlouhé straně bazénu byl hlavní obývací prostor s otevřenou stěnou směrem k bazénu. Pro případ vtíravého slunce zde byly instalovány masivní bambusové rolety, nyní vytažené. Prostor směrem k bazénu zabíralo rozměrné sofa a naproti němu u zdi plochá obrazovka televizoru. Vzdálenější část tohoto prostoru zabírala kuchyně a jídelna. Když jste do tohoto prostoru vešli, kuchyňská linka byla přímo před vámi. Za ložnicí byly schody do patra, kde byla třetí z ložnic. Vedle schodů bylo nádherné umělé jezírko se zlatýma kaprama. Ložnice v patře poskytovala nejvíc soukromý. Měla nádherný balkon s výhledem na bazén a na druhé straně koupelnu, kde stěna dosahovala právě do té výše aby vás nikdo nevykoukal a vy si přitom mohli užívat nerušeného výhledu. Samozřejmě i ložnice v přízemí měli vlastní koupelny, ale ty jsem nenavštívil, takže nemůžu poreferovat. Když sestoupíme zpátky do přízemí, tak po druhé straně kuchyňské linky je kraťoučká chodbička z níž vedou troje dveře. Ty po levé straně do koupelny pro služku (jedinou nevýhodou je pouze turecký záchod), rovně se jde do pokoje pro služku a konečně dveře po pravici vás zavedou do obrovské garáže, kam by se bez problémů zaparkovaly dvě auta a čtyři motorky. Celkový dojem byl, že je to ideální prostředí na natáčení pornofilmu (teda ne, že bych někdy nějaký viděl:-D ). Party to i přes rozpačitý začátek byla podařená. Po chvilce hledání a vypití chlastu, který jsme si přinesli s Marcelem jsem se s Ivantem (Šárky bojfrend) utábořili na strategické pozici vedle lednice, takže jsem si ve finále lupnul šest malých piv a šel skotačit do bazénu. Byl však plný chloru takže mě to po chvilce omrzelo a jal se konverzovat s dívkou z Hongkongu. To se nakonec ukázalo jako ztracený čas, protože Marcel se velice netaktně zeptal jestli snad dívka není taky komunistka. Rozhodl jsem se proto využít vhodné chvíle a vlézt k Serab do ložnice, ale zrovna když jsme byli v nejlepším a už to skoro vypadalo, že budu moct zůstat přes noc, přišla tam její drahá, i když o něco silnější a o něco ošklivější přítelkyně (to jen mezi námi), že už je strašně pozdě a že je strašně unavená. Situace naprosto totožná s Aarhusem. Tak jsem si sbalil svých pár švestek a jeli jsme s Dannym, Marcelem, Havruškou, s Polákem co vypadá jako Bruce Willis a jeho přítelkyní domů. Cestou jsme se ještě stavěli u Meka na něco k snědku, ale nic zajímavýho se již nestalo. V pondělí přišlo zajímavý vyřešení naší situace s vízy. Po hodině protestu, kdy prakticky všichni studenti darmasiswa z ISI obléhali kancelář a tu a tam vyšel někdo a něco nám řekl, se někde zhmotnili peníze na zaplacení prodloužení našich víz. Po telefonátu z britské ambasády dokonce Agus oznámil, že nám vše zařídí, pouze někteří musí jít s ním na imigrační poskytnout otisky prstů. Bohužel mezi nimi jsem i já. V úterý jsem byl poprvé na imigračním úřadě. Teda nic moc ke koukání tam není, jen prý místní šéf má moc hezkou sekretářku. Procedura je to nesmírně složitá a čeká se hlavně z předlouhého čekání a placení peněz. Všude pobíhaj lidi v uniformách. Někteří s rýží na čele a s květinou za uchem což se moc neshoduje s evropskou představou uniformovaných složek. Po víc jak dvou hodinách si mě konečně zavolali, vyfotili si mě digitálem, sejmuli mi otisky všech deseti prstů a elektronicky jsem se jim podepsal. Pak jsem mohl jet domů. Jinak je tady docela nuda. Už onemocněl druhý člen výpravy (první nemocný je Pišta, který přejel kočku a udělal na motorce looping a následkem toho má natažený sval) Míťa. Tvrdí, že je to protože zmokl, tak doufejme, že je tomu skutečně tak. Komáři teď lítaj nějak míň, tak snad má pravdu. C
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama