close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Beer at Brno

2. března 2009 v 22:52 |  Pivní deníček
I returned to Brno last week. Maybe two weeks before, but I have really short memory :-) This is my first issue in english language. I think that it is better writing in English, because now I speak with my colleagues and friend near every day and now my englishspeaking friends need the hottest information about my. That I returned to Brno and started on my university again. And also restart with drinking fabulous czech beer. And today I drunk I think the best beer of this year. Staropramen ležák. Stronger beer, maybe I can say the word premium. But really full of taste (not like Bintang). Oposite of our student's hotel is realy nice café "Klafé". And Today with really nice girls. It is realy calm atmosphere with nice lounge music. I was there only for 45 minuts but I am realy content. I stoped there only for reading today newspapers. But I think that now it become my regular stop when I return home. Of course for delicious beer.
 

Sraz v Ubudu a tak podobně

14. ledna 2009 v 15:30
Přepadly mě na Novej rok odpoledne mdloby
už to nejde takhle dál musím přestat zlobit
holky střídat nebudu a najdu si tu pravou
chytrou jako rádio mladou, hezkou, zdravou


Sedmadvacátého a osmadvacátého jsmě měli Vespa meeting v Ubudu. Vyrazili jsme v sobotu z Dwiho domu po hodinovém čekání na Bundu v jednu hodinu po poledni. Složení: Lee (GB), Nur (IND) a Joe (jejich syn), Dwi (IND), Christine (FR - Dwiho žena) s dcerou?, Dede (IND), já (CZ), Hanka (CZ), Bunda (IND) a Mathew (FR) se svojí prsatou černou přítelkyní. Po necelé hodině jsme dojeli do Ubudu. Vánoce jsou stále vhodnou dobou k návštěvě exotických krajin, takže Ubud byl přímo přeplněn lidmi. Na srazu jsem se viděl s pár známými tvářemi z Borobuduru, s Holanďanem, který bydlí přímo v Ubudu a s jedním párečkem z Malangu, kteří mají vždy při ruce "kvalitní" javánskou pálenku (naštěstí jsem po ní ještě neoslepl). Odpoledne jsme věnovali kocháním se strojů a poslechem příjemné indonéské hudby. Odpoledne se řešilo co dál. Já jsem chtěl zůstat na večerní koncert ale pak jet v klidu domů. Dozvěděl jsem se, že máme zamluvený hotel přes ulici. Vzhledem k nedostatku peněz jsem stále chtěl jet domů, ale Lee mě přemluvil, že to někdo z klubu zacvaká. Nakonec to zacvakal Mathew. Tímto bych mu chtěl poděkovat. Jestli to Mathew čteš, byl to opravdu nádherný pokoj, díky ti za něj. Večer jsme tedy vzhledem k nepotřebě řídit motorky věnovali popíjení piva a pozorováním děvčat. V neděli ráno, poté co jsem se probudil v lehké kocovině (tělo nezvyklé na popíjení dokážou odrovnat už tři piva) jsem zblajznul snídani (v ceně pokoje) jedna dvě. Po druhé ranní sprše jsme přeparkovali motorky zpátky na hřiště a znova jsme se poflakovali po místě. V neděli dopoledne vystupovali opravdu úchvatný punkový kapely. Kromě jedný, která pokud by se rozhodla přijet do ČR bych klidně i uspořádal koncert, ty ostatní nestály za moc. Celý víkend jsem se ještě na místě střetával s Hankou, Tomoe "To moje" (JAP) a Baskodem (IND). Fotky z meetingu hodlám nauploadovat na picasa, ale teď nějak není čas.
V pondělí přijela Katka a tak jsme uspořádali serii výletů, které vyvrcholily tento víkend pobytem na chatě jednoho guru v horách. To co se dělo mezitím není až tak zajímavé až na příjemnou vyhlídku na vodopády Git Git, kdy jsem jako kajakářský nadšenec hned přemýšlel, jestli by se nechali skočit na kajaku a následného deště spojeného s mírnou zajížďkou okolo půlky ostrova. Zpátky tedy k chatě. Vyjeli jsme v pátek večer ve složení: já a Katka (česká studentka, tou dobou na studiích v Bandungu), Marcel s Liz, Tomoe (na Liz motorce - problémy s její Vespou při poslední návštěvě chaty), a Irfan s Makotem (JAP). Cestou jsme se ještě stavěli nakoupit jídlo v Tiaře. S Marcelem jsme to vyřešili jednoduše, koupili jsme kilo kuřecích nuget a kilo hranolek. Takže jsme na cestu vyjeli pěkně za tmy. V horách padla taková mlha, že jsem vůbec přemýšlel, jestli ještě jedu po cestě. Viděl jsem maximálně svoje přední kolo a tak jsem jel po dělící čáře, která jakžtakž byla vidět. Ostatní kumpáni po indonésku zmizeli v mlíku přede mnou. Naštěstí mě v tej největší mlze předjelo auto, tak jsem mu jel za prdelí co to šlo. Teplo zrovna taky nebylo, ale my otužilí šumavští chlapci s chladem nemáme problémy (Vráťo, myslím na tebe :-D ) a co nezahřeje mládí, to zahřeje elegantní motorkářská vesta (jsem zvědavej jak bude v únoru hřát při cestě domů). Chvílemi jsem přemýšlel, jestli nemám radši přenocovat někde na krajnici, ale vzhledem k tomu, že jsem s sebou neměl žádný pití a k jídlu jen ty kuřecí nugety s hranolkama, radši jsem jel dál. Projeli jsme vesele Kintamani (horské středisko na Bali) a odbočili po malé cestičce směrem k chatě. Po mlze přišlo ještě lepší zpestření naší noční jízdy. Sešup dolů takovej, že přestože jsem brzdil motorem na jedničku a do procesu zapojoval i obě brzdy, měl jsem plný kecky toho, že zkončíme někde ve škarpě a už se obával cesty nazpět. Problém byl i s mým osvětlením, pokud motor totiž běží na volnoběh, moc to nesvítí, páč alternátor vyrábí na volbnoběh minimum elektřiny. Další nepříjemností bylo, že Katka sjížděla ze sedačky a tlačila se na mě zezadu. Ruce jsem měl plně opřené o řidítka a byl jsem opravdu šťasten, když jsme dojeli na chatu. Guru Ari vypadal jako správnej hašišák a furt se něčemu tlemil. Vzhledem k tomu, že v sobotu byl odolan domácího chrámu (něco jako narozeniny) bylo v chatě docela dost lidí. Já už jsem pomalu začal přemýšlet, kde se všichni uložíme, ale Irfan pořád tvrdil, že postelí je dost. Vzhledem k tomu, že jsem neviděl další dvě místnosti, tak jsem se s ním nepřel a prostě to přijal jako fakt. Celá chatička bylo dost chatrné stavení, ale to tady stačí. Ikdyž vzhledem k tomu, že jsme byli možná v 1000 metrech nad mořem se v noci dělal docela chlad a bambusovejma stěnama nad podezdívkou docela profukovalo jak jsem se v noci vzhledem k mému lůžku bohatě přesvědčil. Večer jsme popíjeli saké, které do placu věnovala Tomoe a bavili se o všem možném. V půl druhé se zavelelo do postelí, vzhledem k potřebě brzkého vstávání na chrámovou slavnost. Začal jsem tušit problémy a byl připraven na všechno. Do ložnice si lehli Tomoe, Marcel, Katka, Lenka a Makoto. Slušné zatížení pro jedenapůllůžko, ještě že bylo na celou šířku pokoje a nikdo tedy přes noc z postele nevypadl. V kuchyni spala stará ibu, Ester a Boby "Rastaman". V obýváku spala Ariho sestra, Ari spal ve vnitřní modlitebně, na posteli na verandě spal Irfan s Liz a ještě jeden indonesan, já jsem si srazil dvě křesla a vedle na třetím křesle spal jeden indonesan. Za pyžamo jsem si zvolil letecké kalhoty, moirové triko s dlouhým rukávem, bavlněné triko a větrovku The North Face (musím zmínit jméno, dostávám za to strašné peníze) s pro jistotu přetaženou kapucí. vzhledem k tomu, že jsem zádama spal u zdi, která byla jen z bambusu a strašně profukovala se to ukázalo jako dobrá volba. Problémem byli jen zapomenuté ponožky, takže jsem měl nohy zvláštně omotané do sarongu a modlil se aby mě to zahřálo. Noc jsem přečkal v pohodě, ikdyž už v pět nás vzbudili zbožní Balijci. Snažil jsem se to zaspat, v čemž mi vydatně pomáhala stažená kapuca přes hlavu, ale poslední hřebíček do rakve spánku zarazil Marcel se svým "Vstávat a cvičit". V ranních činnostech se moc neorientuju, ale to co bylo důležité bylo, že jídlo se připravovalo akorát kafe si každej musel udělat sám. Postupem času se v chatě začalo shlukovat čím dál tím víc balijců a převážili nad námi bule. Vzhledem ke svému nevyspání mnozí členové naší výpravy polehávali po chatě kde se dalo. V tomto bodě bych chtěl především zmínit Liz, kterou jsem zapomněl upozornit na to, že musí usnout dřív než já, protože vzhledem k mojí rýmě a k tomu, že spím v sedě budu zařezávat celou noc jako párek dřevorubců přetahující se o pilu. A Vzhledem k tomu, že jsem usnul hned jak jsem se překulil na bok jsem ji nedal moc šancí. Den jsme trávili neustálým čekáním a krácením si dlouhé chvíle. Napřed normálně oblečení a poté v saronzích. Popis obřadu by byl nezajímavý a tak to shrnu jen na to, že tam byl jeden balijec, co se jmenoval Sidharta. Večer se pokračovalo v obřadech, tranzem. Tady už to bylo zajímavější, ale přesto pro ty, kteří neumí moc indonesky nic moc. Tak jsem si zalezl na moje nové místo k přenocování, které jsem si vybral tak, aby pokud možno na mě co nejmíň táhlo. Ustlal jsem si pod stolem v kuchyni. teda spíš než stůl to byly staré dveře opatřené kovovými nohami, takže tam bylo poměrně dost místa, i pro jednoho evropana. Příště si jen musím opatřit lepší podložku než slabou rohožku z rákosu. Rezervy v měkosti lůžka zato vývážila jeho poměrně vyšší tepelný komfort, ikdyž ponožky by zase bodly. Neděle byla ve znamení zakopávání odpadků na zahradě a vyhlídkou z blízkého kopce. Já jsem zběžně prohlídl motorku a na řadu přicházeli obavy jak to ve dvou vyjedu. Nakonec se ale podařilo umístit Katku do auta, takže ty přibližně tři kilometry jsem sám vyjel jedna báseň. Zbytek cesty už byl bez zajímavostí.

P.S. Pro ty z vás, kteří to ještě neví, 9.2. letím zpátky do Čech, za lepšími vyhlídkami.

Vánoční nákupy

23. prosince 2008 v 17:14 |  Labužníkův koutek


Balijci Vánoce tak neprožívají jako lidé v euroamerické oblasti a tak jsme si mohli dovolit všechny nákupy udělat až dnes 23.12. a máme tak všechny suroviny perfektně čerstvé :-D. Myslím, že by Vás mohlo zajímat, co jsme kupovali a na kolik nás to v porovnání s ČR přišlo. Skoro všechny věci jsem vyfotil a nyní bude následovat jejich seznam zleva s množstvím, zemí původu a cenou.
Toasty Cheese Cracker 180g Indonesie 4780RUP (8,20Kč)
Brambory 2kg Indonesie? 19900RUP (34,20Kč)
Cibule 1kg Indonesie? 8550RUP (14,70Kč)
Salak 0,884kg Bali 6744RUP (11,60Kč)(v popředí to tmavě hnědé ovoce)
Paprika 0,396kg Indonesie? 5433RUP (9,30Kč)
Hladká mouka 0,5kg Bali 4090RUP (7Kč)(v pozadí to se slonem)
Chili Powder 55g Indonesie 5950RUP (10,20Kč)
Schweppes Tonic Water 2x330ml Indonesie 2x5700RUP (2x9,80Kč)
Yeko Jelly Pudding Strawbery 125g Indonesie 3160RUP (5,40Kč)
Bio Kul Yogurt Drink Plain 150ml Indonesie 3300RUP (5,60Kč)
Nasional Squash Orange 640ml Indonesie 7250RUP (12,50Kč)
Cheese Works Vanilla Yogurt Cup 125ml neuvedeno 5130RUP (8,80Kč)
Cheese Works Plain Yogurt Cup 125ml neuvedeno 4750RUP (8,10kč)
Indomilk PLM Tawar 950ml Indonesie 10909RUP (18,70Kč)
Black Pepper Powder 50g Indonesie 7450RUP (12,80Kč)
Del Monte Slow Cured Dill Whole Pickles 651ml Australie 31900RUP (54,80Kč)
Savepak Stik-stik 500g Indonesie 18173RUP (31,20Kč)
Bageta 1ks Bali 4500RUP (7,70Kč)(na obrázku pouze polovina; jinak zřejmě ve slevě,nezvykle levná, skoro bych řekl až zadarmo na "evropské" pečivo)
Figaro Sweet Red Peppers 390g Španělsko 12980RUP (22,30Kč)
Maestro Mayonaise 300ml Indonesie 16645RUP (28,60Kč)
French Class Yellow Mustard 255g USA 15500RUP (26,60Kč)
Vejce 14ks Bali 13290RUP (22,80Kč)
Na obrázku schází:
Libra Orange Marmelade 220g Indonesie 4000RUP (6,80Kč)
Coca Cola (plech) 250ml Indonesie 2800RUP (4,80Kč)
Mražený hrášek 1kg China 15995RUP (27,50Kč)
Hranolky 1kg USA 17000RUP (29,20Kč)
Kuřecí nugety 1,038kg Bali 16556RUP (28,40Kč)
a to hlavní na konec
"Kapropiraňa" 0,94kg Bali 29554RUP (50,80Kč)
Celkem 307689RUP (528,60Kč)
Příště se ozvu jak jsem uspěl s přípravou bramborového salátu a ryby ala kapr.
 


Styly vesp

22. prosince 2008 v 16:50
Vespy na srazu by se nechali rozdělit do čtyř kategorií. Klasik, Harley (nebo chopper), Military a šrot (rubbish). Speciální kategorie jsou sidecar, longer a beach boy. Další úpravy jsou víceméně individuální, budu se jim věnovat na konci svojí typologie, ale pro začátek nestojí za zmínku.
Klasik je základní kategorie. Kolikrát ani nejde o to, zachovat původní stav, ale prostě docílit toho aby Vespa byla původnější než originál (typický příklad hyperreality, tak jak jí vykládá např. Jean Baudrillard nebo Gilles Lipovetski). Tam patří i moje Vespa.
Druhou kategorií je harley. Dalo by se říct, že Vespa je vlastně takový Harley "chudých" (jak ale poznamenává Baskoro, Vespa je sice strašně levná, ale sežere spoustu peněz). U nás tuto kategorii zastupoval Antonovo "harley".
Styl Military taktéž velmi populární, ikdyž přiznejme si, chtěl bych vidět opravdové nasazení vesp v bojových jednotkách a obzvlášť v takových "bojových" úpravách, jak si je představují indonésané.
Velice oblíbená je taky úprava "rubbish". Podle mě jde o to, aby vespa vypadala co nejhůř, asi jako když jste jí cestou domů našli na smeťáku a rozhodli se prubnout, jestli ještě jezdí.
Do kategorie speciálních úprav patří sajdkáry, dlouhé řidítka, nejdelší motorka, nejkratší motorka, nejnižší motorka a nejrychlejší motorka. Z těchto speciálních kategorií je třeba vyzvednout jen beach boye. Jde o stroje, které pokud možno co nejvíc odstrojíte. Základ je sundat kryt motoru, doporučuje se taky sundat kapsu na druhém boku a dál už se meze nekladou. Někteří beach boyaři příšli na to, že sedlo je zbytečný luxus a sedí přímo na nádrži. Podrobnější popis je na mém fotowebu picasaweb.com/JanPolivka/

3. Java Scooter Rendez-Vous - Borobudur

17. prosince 2008 v 15:49
Tak jsem se vydal s partičkou Vespařů na největší sraz skůtrů Vespa v celé Indonesii. Jak už jsem se možná zmínil už někdy v říjnu jsem se stal členem Scooter Brotherhood Indonesia: Bali Chapter a z tohoto klubu nás vyjelo sedm členů na sedmi vespách se svými kamarády. Já jsem měl sraz už v půl osmý u AJS- klubového servisu s Leem, protože cesta ke Dwimu domů je moc složitá na vysvětlení. Všichni kupodivu dorazili na osmou, kdy byl tedy původně plánovaný odjezd, ale i to je na indonésany neskutečné. Jmenovitě jsem to byl já, Lee, Dede "Bruce Lee", Dwi s Remmym (kamarád z Reunionu), Anton se synem, Pomo zřejmě se svojí dívkou, dcerou Antona a jako poslední Vespa - Family Sidecar - plně obsazená sajdka se čtyřčlenou rodinkou (nebyl jsem schopen si do dneška zapamatovat jejich jména). První poruchu měl Dede hned asi sto metrů poté co jsme vyjeli (špatný přívod paliva do karburátoru (není se co divit, viz foto na http://picasaweb.google.cz/JanPolivka/3JavaScooterRendezVous)). Další chlapík se k nám připojil v Tabananu, ale ještě než jsme opustili Bali tak se vymlel a vrátil se domů. Poté se mi podařilo urvat plynový (kdyby to bylo na noze, tak by to byl pedál, ale když je to na řidítkách, tak je to plynová rukojeť?), ale vzhledem k množství všestranných lidí přítomných, toto bylo záhy vyřešeno, zajelo se pro novou a mohlo se pokračovat směr trajekt a Jáva. Trajekt mě lehce zklamal. Jednak bylo z jedné strany průlivu vidět na druhou a za druhé se de facto jednalo o takový větší přívoz. Na druhé straně průlivu na nás padla tma. Přišel večer. A taky začalo pršet. To by nebyl až takový problém, kdyby s náma nejeli dva "beach boyové" (vlastní typologický název pro odkryté motory (k vlastní terminologii se dostanu později)). Pokud na to není motor speciálně upraven a pouze sundáte kryt, tak věřtě, že tomu déšt moc dobře nedělá. Takže sotva jsme zastavili na pumpě nabrat benzín, tak hned Pomovi jeho stroj vypověděl službu a my víc než hodinu proseděli v dešti asi na tak patnáctcentimetrů široké lavičce v jednom z mála dostupných přístřešků a popíjeli jsme arak (místní pálenka) - pro hnidopichy, naše popíjení nepřekročilo malého panáka. První hotel byl v pohodě. Vyfasoval jsem pokoj s Leem plus se na zemi rozložil Pomo. Tomu klukovi se v noci muselo zdát něco šíleného, protože jsem se dvakrát vzbudil tím, jak mi mlátil do postele. Ráno raníčko jsme vstali a jali se tůrovat motory, aby se zahřáli. Někomu motocykl naskočil hned, někomu později a někdo si cvičně vyndal a zandal svíčku (Pomo si cvičně ještě rozebral karburátor). Protože to bylo ještě na začátku cesty, i jsme naše skůtříky lehce pulírovali. Antonovi začal blbnout jeho Harley (další z typologických označení) a bylo rozhodnuto, že by to snad mělo vystačit k jemu známému, který má servis. Jak jsme tak jeli, sajdce z ničeho nic upadlo kolo (nebylo to sice tak náhle, ale pro větší drama je třeba se lehce obětovat). Podařilo se nám stopnout náklaďáček a po čtyřech hodinách čekání se nám vrátila sajdka jako nová. Anton jel zatím napřed do servisu. V servisu se ukázalo, že oprava bude vyžadovat delší čas, takže si vypůjčil rezervní vespu a jel nám naproti. Moje vespa začala protestovat a nechtělo se jí naskočit, a tak jsem si taky vyměnil svíčku a jelo se dál. Cestou jsme jeli okolo elektrárny která dodává skoro veškerou elektřinu Bali. Druhej hotel byl dokonce s pidisnídaní. Ale chlebík (nebo spíš vánočka) s máslem nemohla vyrovat dluh v podobě šílených postelí. Anton si pro jistotu zase vyměnil Vespu, za "lepší" a pokračovali jsme. V Yogakartě jsme přibrali dalšího člena gangu, který se přestěhoval do Yogy z Bali a v Yogy pracuje na letišti. Už cestou ze Sola jsme potkávali vespy mířící na sraz (nutno dodat, že ponejvíc ve stadiu oprav). Od Yogy jsme se potkávali s Vespama skoro v jednom kuse. Zhruba ve čtyři odpoledne jsme dorazili na místo srazu. V tu chvíli počet motocyklů/skůtrů odhaduju tak na pětset. Obešli jsme s Leem plac, koukli, kde co mají pěkného, nakoupili nějaké ty suvenýry jako trička, odznaky, nášivky, samolepky a jako "bule" jsme i spoustu samolepek dostali jako presenty. Po dvou hodinkách jsme se jeli ubytovat. Bydleli jsme kousek od buddhistického chrámu a co by kamenem dohodil od místa srazu. S postupujícím časem se ale zhoršovala kvalita postelí, ikdyž jako ohromné plus borobudorský hotýlek měl, evropský záchod. Nutno ale poznamenat, že s klesající úrovní ubytování stoupala kvalita kuchyně. Večer jsme si vypili pivko a ještě s Dwim, Remmym a Dedem jsme se rozhodli zajet si na večeři a kouknout se na večerní program srazu. Večer byl docela dobrej koncertík napřed jedné reggae kapely a později pořádného rocku. Já jsem si ale nic z toho nemohl pořádně vychutnat, neb jako "buleho" mě každý zastavoval, chtěl se se mnou napít, vyfotit, vyměnit si se mnou samolepku nebo jen prohodit pár slov. Není se co divit, na vespách tam dorazilo maximálně tak pět bule a dalších maximálně deset tam přišlo očumovat. Protože jsme ráno chtěli jít na Borobudur na východ Slunce, tak jsme se už před půlnocí vraceli zpět. Ráno před pátou jsme vstávali, aby jsme se u chrámu dozvěděli, že je otevřeno až od sedmi. Takže jsme se zatím nasnídali, někteří si dali jen kafíčko a čekalo se. Stúpa byla to samý jako sraz, spousta indonésanů si s váma chce pokecat. A navíc všichni kašlou na to, aby stúpu obcházeli po každé terase ve směru hodinových ručiček. Jdou přímo nahoru a tam se rozvalí. Přijdou tak o nádherné reliéfy na každé z teras, které vyprávějí staré příběhy. Jinak mě tedy celý Borobudur lehce zklamal, de facto to je jen důmyslná stará halda šutrů (foto na http://picasaweb.google.cz/JanPolivka/BorobudurTemple). Ještě před polednem jsme po pravidelné údržbě, která se u mě skládala z výměny zadního kola a lehkého otěru největších nečistot vyrazili na sraz, kde byl volný program. Nakoupili jsme druhou várku suvenýrů, udělali jsme nějaké ty fotky a kolem druhé hodiny jsme vyjížděli směr Yoga a naším dalším cílem byl Prambanan. Sraz byl úplně super, zcela mě nadchl. Lidi co jezdí v Indonesii na vespách jsou plný nadšení a na srazu to bylo vidět. Trmácet ze z Kalimantanu, Acehu (západ Sumatry), Sulawesi nebo Floresu kvůli tomu na motorce to chce hodně nadšení. Na druhou stranu Většina z nich je hodně šílených a byli jsme jedni z mála který normálně stavěli na noc se vyspat. Celkově se za víkend mohlo na místě vystřídat přes 1000 Vesp, ale ani samotní pořadatelé neměli v této věci jasno. Po druhé odpoledne jsme všichni byli plně nabažení a jeli jsme se podívat na Prambanan. Další halda šutrů a k tomu ještě celkem silně poškozená nedávným zemětřesením. V současné době de facto nepřístupná z důvudu špatného stavu a oprav (foto na http://picasaweb.google.cz/JanPolivka/Prambanan). No a pak cesta domů. Naštěstí už bez vážnějších problémů.
Celkovej dojem z Jávy je o hodně jinej než z Bali. Lidi na Jávě jsou na tom finančně poněkud hůře než Balijci, takže se tam narozdíl od Bali jezdí hodně na kolech, jezdí se becaky (cyklorikša) (taky jsem si jednu zkusil první noc na Jávě, kdy jsme šli pro pivo a nazpátek se nám to zdálo dlouhý). Příroda je moc pěkná, ale doprava daleko šílenější a sám bych si tak dlouhou cestu určitě nedal.

Literární výlevy

8. prosince 2008 v 15:25
Dovolte mi, abych dnešní příspěvek zahájil slovy amerického klasika Johna Irvinga. Text je z jeho knihy Pitná kůra. "Já ležím s očima dokořán a myslím na to, jaká je to hrůza muset si hledat opravdovou práci. Představa, že si mám vydělávat na živobytí...Už ten samotný obrat mi zní stejně hrozně jako nabídky neslušných služeb, jimiž se hemží stěny pánských záchodků." Přestože jsem toho v předchozím měsíci moc nenapsal, někteří lidé si stěžovali, že moje příspěvky jsou neúměrně dlouhé. Proto jsem svoje už tak krátké texty ještě zkrátil a vynechal všechny nepotřebné detaily. Seřadil jsem je chronologicky, podle data vzniku.
"Stál jsem na žebříku a přehraboval jsem se v polici na schodišti, které bylo vymalováno zelenou barvou. Nebylo moc široké a bylo vlastně i dost strmé. V tom jsem to uviděl. Matky šedou hedvábnou šálu. Něco mi v hlavě secvaklo a scházel jsem po schodišti dolů do klubu. Nebyl jsem sám, ale vkráčel jsem do klubu s dívkou. V tom můj zrak upoutala jiná dívka, ležérně rozložená na jedné z pohodlných pohovek, kterých byl klub plný. Přitočila se ke mě barmanka a občasná dýdžejka a řekla mi, že pokud chci tu dívku co jsem v ní před chvíli našel zalíbení, tak musím napřed zastřelit tu slečnu co jsem s ní přišel. Bez řečí jsem vytáhl bouchačku a prostě ji zastřelil. Dívka, zřejmě zhnusením odešla. Večírek pokračoval tedy bez ní."
Snídaně chudého velkostatkářského syna
"Chudý synek velkostatkáře Skřivánka musel svoji čtvrtku másla k snídani zapíjet obyčejným mlékem, smetanu si totiž jako chudí velkostatkáři nemohli dovolit."
Pravda o vaření vody
"Vaření vody má tu velkou výhodu, že po něm nemusíte umývat hrnec."
Hrůza
Zavážu si oči, abych tu hrůzu neviděl. Ano, jdu rozklepávat vajíčko na pánev." (zde jsem měl v úmyslu zanechat pouze první větu, ale mělo by to ještě potom smysl psát takovouhle věc?)
To bude asi pro dnešek všechno.
A čím pozitivním zakončit dnešní výlev? Snad opět slovy z Irvingova románu Pitná kůra: Přežít vztah s jinou lidskou bytostí mu občas připadalo jako nadlidský úkol.

Jak jsem jel do Singaraji aneb první zkušenost s indonéským zdravotnictvím

2. prosince 2008 v 15:57
Dneska vzhledem k volnu ve škole jsem se rozhodl provětrat Vespu do Singaraji a zpět. Ovšem včerejší vypuštěný kola před kinem mě měla varovat. Ale vezme to popořadě. Odpoledne přišla Šárka s tím, že bysme mohli večer jít do kina, že vstupenka je jen 10 000 RUP (20Kč) a že dávaj nějakej novej biják s DiCapriem. Film nebyl špatnej, natočil ho Ridley Scott a jmenovalo se to Body of Lies. Mohu jen doporučit. Film je o tajných službách a nahánění teroristů. Jenže protože Ivan je jako spravný indonésan líný,parkovali jsme de facto hned za kinem, překvapení na nás čekalo při návratu z promítání. Problém byl prý v tom, že to bylo parkoviště pro auta a podle automechanika, který nám potom foukal gumy říkal, že to dělají sekuriťáci schválně aby lidi parkovali kde mají. Najít foukače gum v jedenáct hodin v noci taky není žádnej med.
Nicméně jsem v šest hodin ráno vstal a v sedm už jsem vyrážel od benzínky směr Singaraja. Milan mi poradil cestu přes Kintamani. Cesta to byla fajn, ne moc dopravy a nádherné výhledy do krajiny. V čem je rozdíl oproti Čechám je neuvěřitelný převýšení. cestou do Singaraji jsem se vyšplhal asi do 1000 m.n.m. de facto z nuly a cestou zpět určitě výš než 1500 m.n.m. Motorka ovšem i přes svojí věkovitost vydržela a její výkon musím hodnotit jedničkou. Jedinou věc, v čem má věkovitý motor problém je, že mu nesmíte povolit otěže, jinak ho už zpět těžko dostanete. A také že do kopce možná žere dvakrát víc než po rovině. Další věcí, kterou jsem si ujasnil je, že do hor je dobré si vzít víc než jen trenýrky a větrovku (a k tomu ještě cucací :-D) Nevýhodou toho, že jsem jel tak pitomě ráno bylo, že většina warungů byla ještě zavřená a nebo jsem je přejel, protože jsem jel tak rychle, abych byl pokud možno co nejdřív dole v teple. Naopak výhodou bylo, že po ránu se zvedala mlha a okolo cesty byly pěkný scenerie. Obzvlášť v momentě, kdy po obou stranách silnice byly prudké srázy. Dolů z kopce se nechalo jet skoro bez motoru. Před Singarajou jsem zpomalil, neb vím, že nejvíc nehod se stává těsně před cílem. A taky že jo. Jedu si to a taková krásná křižovatka, téčko, a mám zabočit do prava. Jenže mě nějak podklouzlo zadní kolo a šlo do smyku. Příčinou toho byl jemný píseček rozsypaný po celé křižovatce. Smyk zadního kola se mi ještě podařilo srovnat po vzoru her jako Need for Speed a GTA, ale když mi na písku ustřelilo přední kolo, tak jsem myslel, že půjdu do kytek. Naštěstí jsem zůstal ležet v půlce křižovatky. Bylo mi divné, že hned přiskočilo asi pět chlapíků a pomáhali mi na nohy. K pointě se dopracuji později. Na nohy jsem se postavil velice jistě, ale už vím, proč je dobré nosit při jízdě na motorce rukavice. Měl jsem sedřené obě dlaně na jejich spodních polovinách a srčela z nich krev. Jeden bapak se nabídl, že mě zaveze do lékarny, ale nakonec se z toho vyklubalo místní zdravotní středisko. měl jsem z toho celkem strach, abych tam nenechal celé měsíční stipendium. Ale platil jsem extra local prize 3000 RUP (6Kč) za vyčištění ran a jejich obvázání. Bolelo to teda jako prase a navíc jsem ještě musel odborně vyškolit všechny tři zdravotníky co mají dělat. Např. že sedřenou kůži je třeba odstřihnout a nečistit ránu přes ně. Po vyčištění mě chtěli poslat domů, ale vysvětlit jsem jim, že chci jet zpátky do Denpasaru na motorce a aby mi to koukali obvázat. Nakonec se jim povedlo mě rány i obvázat. Taky jsem se dozvěděl, že jsem ten den už třetí co se tam vymázl a že jsem dopadl nejlíp. Můj názor na to je ten, že mě zachránilo to, že na Vespě mám krásně kryté nožičky. Poté co jsem dojel do Singaraji (motorce naštěstí nebylo nic) a našel Lenku v jejím domečku na pobřeží, tak jsem si to pro jistotu vyčistil ještě jednou, přece jeden nikdy neví. Vzhledem k nenadálým změnám na mém těle jsem přehodnotil svůj program a rozhodl se odebrat jen do buddhistického kláštera kde jsem se chtěl věnovat zpytování svědomí a sběru studijního materiálu. Brahma Arama Vihara je jediným buddhistickým klášterem na Bali, takže je to pro nás religionisty velice zajímavé. cesta zpět byla nádherná a připomínala italské serpentiny, takže se Vespa cítila jako doma. Je tady pravda, že víc než na trojčičku se Vespa nevzmohla, ale v zatáčkách dávala zabrat všem ostatním dopravním prostředkům. Po večeři ve Fotbal warungu jsem si nakoupil nové dávky desinfekce a do třetice všeho dobrého jsem si rány vyčistil novým kartáčkem na zuby, neb okraje ran byly stále lehce špinavé. Po vyčištění a polití peroxidem jsem si ještě na rány nasypal zásyp a uvidíme co bude dál. Jisté je, že zítra si jdu koupit rukavice.

Dveře

25. listopadu 2008 v 16:11
Protože se tady v Denpasaru nic moc neděje, a protože už začalo období dešťů a taky v Čechách začala zima, rozhodl jsem se zde uveřejňovat svoje krátké literární počiny. Abyste se moc nelekli, tak první počin bude opravdu krátký.


Šel po chodbě a nazadržitelně se blížil ke skleněným dveřím, které ji rozdělovali na dvě nestejné části. Spatřil, že se z druhé strany dveří také blíží postava. Postava začala nabývat detaily a on si uvědomil, že kráčí proti sobě samému. Věděl, že nemá cenu cokoli dělat. Proto šel. Šel jistou chůzí, tak jako vždy, stejně tak šel i z druhé strany. Dveře se blíží, srážka se dveřmi i s jeho druhým já je nevyhnutelná. Nevztáhl ruku tak, aby alespoň rozrazil dveře, prostě šel, jako by tam žádné dveře nebyly. Překvapen, současně prošel dveřmi a sebou samým, pokračoval dál. Den je dlouhý.

Co se děje?

23. listopadu 2008 v 17:27
Do blogu jsem toho za poslední dobu moc nenapsal, život se ustálil ve svých kolejích, ubylo výletů a přibylo studia. Navíc po popravě teroristů, co měli na svědomí bombové útoky v Kutě bylo všude plno nejistoty a americké, britské i australské ministerstvo zahraničí nedoporučovalo svým občanům cesty na Bali. Dneska už tato událost poměrně vyšuměla a kromě "útoku" na McDonald v Jakartě (jen roztřískaná výloha a jeden zraněný) a nejasného přepadení australského turisty v Sanuru se nic nestalo. Kromě toho neustále bojujeme o konečné vyřešení našich víz. Morálka slábne a tak se snižuje i docházka jak studentů tak učitelů do školy a kolikrát jsme ve třídě jen dva. Pokud bych přece jen měl vyzvihnout nějakou akcičku, která se během uplynulých dní stala, tak by to byla návštěva Puncak Mangu. Je to chrám v horách a byli jsme tam na večerní slavnosti. Fotky z ní jsou na Picasa. Já, Hisano (JAP) a Berta (MEX) jsme tam jeli s naší kamarádkou Tyou autem, což se nakonec ukázala jako dobrá volba. Pro mě jako pro Evropana v chrámu bylo opravdu příjemně, krásných 20 stupňů, ale Indonésané si na slavnost radši oblékli "zimní" bundy a malým dětem navlíkli palčáky a kulichy. Bertě a Hisano taky zrovna nebylo dvakrát teplo. Pro nás Čechy to bylo příjemné osvěžení, ikdyž Marcel se Šárkou byli na cestě zpět na motorce pěkně zmrzlí. Na slavnosti jsme viděli Calan Arang Dance, který už jsem viděl jednou v Mengwitani a tady ho "hrál" stejný soubor. Vzhledem k tomu, že už jsem to jednou viděl, mi to teď nepřišlo tak dlouhý a i jsem se v příběhu docela orientoval. Dál se kromě návštěvy irského pubu a oslavy Lucky narozenin v Ubudu nic zajímavého nestalo. Irskej pub byl super. Konečně jsme si dali točené pivko a dokonce jsem na jídelníčku objevil schnitzel, kterej chutnal jako normální českej řízek. Irská kapela složená z Indonéskejch hudebníků měla navíc nezapomenutelný zvuk. Oslava Lucky narozenin byla také především o jídle. Byl jsem rád, že Lucka měla opravdu šílenou radost z našeho společného dárku s Marcelem (Dipsy z Teletubbies), ale já (a myslím, že i Marcel) jsme měli radost především z jídla, které Lucky maminka přibalila Honzovi na cestu (takže žádné Monte). Jednalo se hlavně o svíčkovou a skvělej gulášek. To byly události minulé a teď k těm budoucím. Desátého nebo jedenáctého se chystám s Bali Chapter of Scooter Brotherhood Indonesia na velký Vespa sraz pod Borobudur. Zní to docela šíleně, ale místo srazu je přímo u Borobuduru, ne kilometr daleko. Další šíleností je, že tam jedeme jak jinak než na Vespách. Zatím to vypadá, že z Bali pojede sedm lidí. Já a Lee jako international členové a pak pět Indonésanů z nichž dva jsou mechanici (snad je budeme potřebovat co nejmíň). Cesta nám zabere asi tak dva dni, pak je tři dni sraz a pak zase dva dni domů. Vzhledem k délce cesty se předtím chystám na kompletní servisní prohlídku a nákup nějakých základních náhradních dílů. Vzhledem k tomu, že jsem zatím neměl s motorkou nějakej zásadnější problém, doufám, že i tuhle cestu vydrží bez úhony. Poprvé taky pojedu na trajektu. Prostě to bude spousta nových věcí a zážitků a vzhledem k tomu, že Borobudur je číslo jedna na mém seznamu míst, co chci v Indonesii navštívit, si myslím, že toto je dobrá (ikdyž trochu šílená) volba. Čekejte na report.

Kohoutí zápasy a tradiční balijská svatba

6. listopadu 2008 v 6:20
Ve středu nám náš učitel tance řekl, že odpoledne bude v Sukawati průvod pro svatou vodu, protože se spojili dvě slavnosti, jedna z nich na poctu novoluní a ten druhý už jsi nepamatuji. Vyrazili jsme tam s Marcelem, chtěli jsme udělat nějaké snímky a video. V Sukawati jsme se chvíli motali jako vítr v bedně a potom jsme našli chrám. Nic moc se tam nedělo (spíš nic než moc), ale kousek od chrámu byla velká skrumáž lidí. Myslel jsem si, že to jsou kohoutí zápasy a ukázalo se, že je to pravda. Tak jsme zaplatili s Marcelem dohromady 6000RUP za vstup (cca 12KČ). Celkem nářez. Kohouti mají na jedné noze přidělaný takový nože, jako vostrý. Po letech, kdy byli kohoutí zápasy úplně zakázany, se ovzduší zase uvolnilo a jsou povoleny tři kohoutí zápasy na jednu upačaru. Tři mrtví kohouti jsou totiž symboly, ale náš učitel neumí tolik anglicky a do knihovny jsem se ještě nedostal, takže vám neřeknu čeho to jsou symboly. V Sukawati ale bylo kohoutích zápasů daleko víc. Samotný zápas není až tolik zajímavý, obzvlášť když na něj pořádně nevidíte jako v našem případě. Daleko zajímavější je pozorovat lidi, teda muže. Napřed se kohouti představovali, takže nikdo ani nedutal, pak se přijímaly sázky, takže to se zase předháněli jeden před druhým až nakonec povzbuzovali svého favorita. Po kohoutích zápasech jsme se ještě ochomejtali okolo a brali nějaké fotky a video až jsme jeli domů s tím, že jsme průvod prošvihli. Ukázalo se, že to nebyla pravda a průvod jsme potkali na hlavní ulici jak se šikuje. Takže jsme se vrátili lehce zpátky do Sukawati zaujmout vhodné pozice pro natáčení a až poté jsme jeli domů. V pátek jsme jeli jen já a Bára na tradiční balijskou svatbu. Milan nejel, protože byl chorý, Marcel říkal, že je to na něj moc brzy a Liz už měla nabitej program. Jeli jsme s fotografem, kterej bydlí vedle nás a co je bratranec Tunik autem. Odjezd jsme měli naplánovanej na 7 hodin, takže jsem vstával pekelně brzy. V porovnání s tradiční svatbou na Sumatře, tak jak ji popisuje Kouťák, to bylo o něco lepší. Ráno jsme přijeli do domu ženicha, který byl tuším bratrem našeho fotografa. Na uvítanou bylo přichystáno malé občerstvení, které se skládalo ze sladkostí, oříšků a chipsů. K pití byl ledový čaj a voda. Nic se nedělo, jen jsme čekali a někteří se fotili s ženichem. Pak se šlo slavnostním průvodem do domu nevěsty. Mohlo to být tak pětset metrů. Počet lidí odhaduji tak na sedmdesát. V domě nevěsty tradičně přivítali ženicha a jeho rodiče a neprovdanou sestru a my ostatní jsme v poklidu vstoupili vedlejším vchodem. Taktéž z domu ženicha se vycházelo hlavním vchodem. Na uvítanou jsme dostali opět sladkosti a oříšky, ale tentokrát bez chipsů. Mezitím jsme si posedali kde se dalo. Ženich domlouval s otcem nevěsty podrobnosti sňatku a nevěsta mezitím čekala vedle v místnosti, kde na ni nebylo vidět. Pak vešla ven a společně se šli pomodlit do rodinného chrámu rodiny nevěsty. To my jsme šli na oběd do domu ženicha. Taková svatba je celkem příhodnou chvílí pro to se zadarmo najíst, protože v domě ženicha byla spousta lidí, kteří se najedli a hned odešli domů. Když jsme finišovali s jídlem, přihasil si to hlavní průvod v čele s nevěstou a ženichem. Pak se pomodlili na jednom místě, pak byly nějaký tradiční zvyky něco jako naše rozbíjení talíře a tak, pak se modlili na druhým místě a potom si konečně mohli sednout. To byla příležitost vyfotit se na památku, takže ani teď si ženich s nevěstou neodpočinul. Navíc se čekalo na bráhmana, který měl vést finální obřad v rodinném chrámu ženicha. Tak jsme mezitím šli do domu jakéhosi strýce, který maluje (nebo spíš maloval) loutky. Bylo to fajné, neb nám strýc vyprávěl všechny příběhy, které byly na obrazech znázorněny. Když jsme se vrátili, tak už probíhala slavnost v rodinném chrámu, kam se ale nevejde moc lidí, takže zase většina posedávala po zahradě a navíc většina svatebčanů už odešla domů. Dostali jsme druhé jídlo a po skončení obřadu jsme zakrátko jeli. Svatba sice ještě nebyla u konce, ale nevěsta už se mohla jít převlíct do něčeho pohodlnějšího. Škoda, že jsme nezůstali na večerní party s živou kapelou na kterou byl přichystanej i arak. Přes den se kromě čaje a vody nic jinýho nepilo. Celkovej dojem je s vědeckého hlediska kladný, ale z osobního rozporuplný, protože jsme pořád čekali na něco, co nakonec ani nepřišlo, žádné vyvrcholení, nic takového.

Kam dál